Saturday, January 2, 2016

Indie 2015: Korzok a moje první šestitisícovka

Tento článek navazuje na tyto tři:
Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace
Indie 2015: Markha Valley Trek
Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri

Bylo už skoro 6 večer, když jsem v pátek konečně dorazil do Korzoku. Teď jen najít nějaké slušné ubytování. Šlo by si i postavit nebo pronajmout stan, ale já jsem chtěl nějaký guest house. Ukázalo se, že v Korzoku to se službama nebude nic moc. Je tu jeden hotel, který je ale předražený - mám pocit, že to bylo víc než 1000 Kč za pokoj. A pak různí vesničani nabízejí pokoje k pronájmu, někdy tomu říkají guest house, ale je to dost bída. Na druhý pokus se ubytovávám přímo nad hlavním náměstíčkem u staré babky. Pak jsem si všiml, že celá jedna zeď je plesnivá. Totiž oni tady moc neuznávají střechy. Prostě se postaví pár pater a ono snad nebude pršet. A pak se ukáže, že přece jen občas zaprší, tak se na střechu dají nějaké igelity a zatíží se šutrama, ale není to úplně stoprocentní. No ale aspoň že mám kde spát.



Šel jsem se najíst do jedné restaurace, i když takové označení si to asi nezaslouží. Potkal jsem tam Češku, co žije v Indii. Přijela linkovým autobusem, který do Korzoku jezdí 3x do měsíce - 10., 20. a 30., druhý den pak jede zpět. Cesta trvá 13 hodin. Povídala mi, že v autobuse jela skupina Čechů a že do Korzoku dojeli až za tmy a oni chtějí hned druhý den jet zase zpět, ovšem to už si pronajmou auto, protože se jim nechce znovu kodrcat 13 hodin - autem to trvá 6 hodin. Docela crazy. Říkal jsem jí, že se chystám vylézt na šestitisícovku hned nad vesnicí, a ona že se na to sice necítí, ale někde po okolí by se prošla, tak že se domluvíme ráno.

Sobota 22. 8. 2015

Ráno jsme se potkali na snídani, kde mi oznámila, že si to rozmyslela a že jede taky hnedka po snídani pryč. Je fakt, že počasí bylo dost špatný, hodně foukalo, místy do toho déšť. A v Korzoku není moc co dělat, když není hezky. Já jsem po 5denním pochodu potřeboval odpočinek, tak jsem skoro celej den polehával na pokoji v novém guest housu, který mi doporučila Češka a kam jsem se přesunul hned ráno. Ale ideální to taky nebylo. Netekla tam voda, v koupelně byl pouze sud s vodou a vědro. A samozřejmě se netopilo. Takže jsem byl pořád v péřovce. Pohodlí tedy nic moc.

Přes den jsem se šel projít po okolí, ale déšť mě zase zahnal zpátky. Až večer se počasí trochu umoudřilo, tak jsem si před setměním šel vylézt na kopeček nad vesnicí, abych se trochu pokochal výhledem. Potkal jsem tam Itala Davida. Byl tam se dvěma kamarádkama a cestovali autem s řidičem. Davide říkal, že taky rád chodí a že by se mnou další den šel na tu šestitisícovku. Tak jsme se domluvili na společnou snídani a že v 9 vyrazíme.

Korzok


Neděle 23. 8. 2015 (gps)

V 8 ráno jsme se všichni potkali na snídani a v 8:50 jsme už s Davidem byli nad vesnicí. Cílem bylo vylézt po hřebeni, který stoupá z vesnice přímo na sever podél jezera, až na bezejmenný vrchol ve výšce 6067 m. Z Korzoku to bylo asi 1500 m převýšení. Není tam žádný vyšlapaný chodníček ani značky, akorát na vrcholu je kamenný mužík. Prostě musíš jít pořád po hřebenu nahoru a když je moc špičatej, tak ho trochu obejít z boku.

První pohled na ten náš hřebínek


Davide a v pozadí nějaké další šestitisícovky


Ze začátku to šlo docela snadno, nebylo to příliš strmé. Výhledy na jezero a okolní kopce byly úžasný a s každým výškovým metrem se ještě zlepšovaly. Asi po hodině jsem počkal na Davida a dohodli jsme se, že dál půjdeme každý svým tempem - přece jen já už jsem měl za sebou 2 týdny ve vysoké výšce, on teprv týden, tak bylo jasné, že mu to nepůjde tak rychle. Řekli jsme si, že se kdyžtak potkáme v 18:30 na večeři v našem oblíbeném zařízení v Korzoku. V tu chvíli mi přišlo, že mám spoustu času. Nakonec to dopadlo tak, že jsem dorazil asi v 18:50, a to jsem se fakt snažil a po cestě zpět jsem nikde nezastavoval.

Tso Moriri a uprostřed ten zelenej plácek, to je pobřeží u Korzoku


Asi v 10:45, ve výšce 5100 m, jsem došel k místu, kde už dál nešlo pokračovat po hřebeni. Byl příliš špičatý a tvořily ho velké ploché nestabilní kameny, které se všelijak kývaly, když po nich člověk šel. Šel jsem tedy ve svahu zleva, ale o moc lepší to nebylo. To bylo nakonec nejobtížnější na celém výletě - překonávat ten náročný terén. Kdyby tam byla normální pěšinka, tak by tam byl člověk raz dva.

Severní cíp jezera Tso Moriri. Uprostřed Chamser Kangri (6600 m)


Náročný terén


V těch šutrech jsem strávil hodiny a zachránil mě až sníh ve výšce 5800 m. Bylo 14 hod.

Zbývá poslední hodinka stoupání


Hurá, je to tady! Vrchol! 6067 m, čas 15:10, tedy 6 hod 20 min od startu.

Vrcholové foto. Bohužel nezaostřeno na obličej.


Bylo dost oblačno a místy to skoro vypadalo na déšť, ale naštěstí k tomu nedošlo a nakonec to vyšlo perfektně, protože kdyby bylo jasno, tak bych se asi upekl. Ale takhle člověk bez pohybu zase rychle vychládal, takže jsem udělal nějaké fotky, dal si svačinu a o čtvrt hodiny později už jsem sestupoval dolů. Rozhodl jsem se, že nepůjdu zpět stejnou cestou, ale co nejrychleji sestoupím po svahu do údolí k řece.

Snad neuškodí ještě jeden pohled na jezero, než se dáme na sestup


Hurá dolů k řečišti


Byl to opravdu sešup. Během 30 minut jsem ztratil 600 m. Byl to takový ten terén, kde se člověk může v suťovisku trochu ploužit dolů, což mám docela rád. Akorát že tady bylo pořád dost velkých kamenů, které se někdy chovaly nevyzpytatelně. A taky ten sklon byl trochu na hraně a měl jsem obavu, aby se to ještě nezhoršilo. Ve výšce 5400 m, pořád ještě asi 150 m nad řečištěm, jsem to stočil do traverzu nalevo, prošel jsem kolem pasoucích se jaků, přes boční řečiště dál, což se ukázalo jako chyba a musel jsem se pak trochu vracet. V 16:40 jsem byl v korytě řeky, kde mimochodem pořád nebyl žádný náznak vyšlapané cesty, v což jsem trochu doufal. No ale za zpěvu jsem pokračoval dál a dál a cíl se pomalu, ale jistě přibližoval.









Když jsem v 18:50 dorazil do Korzoku, už byla skoro tma. Davide nebyl na smluveném místě, tak jsem šel do jejich hotelu, kde mi holky řekly, že jsme se asi minuli, že prý na mě čeká. Tak jsem šel zpět a venku na ulici jsme se potkali a pak si dali společně čaj a podělili se o zážitky.

Oni měli večeři na hotelu, tak prý že ať za nima přijdu někdy později, asi v 8:30, už nevím. Když jsem za nima přišel, tak byli ještě v hotelové jídelně, tak jsem se k nim přidal a dostal jsem čaj. Nabídl jsem jim meruňku, ale bylo to na ně trochu moc silný. Další den ráno měli jet zpět do Lehu a já jsem se s nima pod vlivem únavy domluvil, že pojedu s nima. Že už asi mám chození dost. Ale večer se mi to pak v hlavě rozleželo, že bych přece jen měl ještě zkusit vylézt naproti na druhé straně jezera na Chamser Kangri. Kdybych se na to takhle vykašlal, tak by mě to asi pak mrzelo.

Byl to hodně náročnej den, skoro 10 hodin na nohou, těžkej terén, ale stálo to za to a večer jsem z toho měl příjemnej pocit. Šel jsem nalehko, neměl jsem ani litr vody a pak nějaké musli tyčinky a sušené maso. Malinkej batůžek jsem si půjčil od jedné z Italek - sám jsem měl pouze velkou Gemmu. Celkově to všechno vyšlo perfektně a já jsem si konečně vylezl na svoji první šestitisícovku. Párkrát předtím jsem k tomu měl blízko, ale nějak to neklaplo. A ono těch příležitostí není zase tolik. Už jen kvůli tomu, že aby člověk byl v té výšce jakž takž v pohodě, tak je potřeba týden až dva aklimatizace.

Pondělí 24. 8. 2015

Paní v restauračním zařízení


O půl deváté ráno jsme měli sraz na snídani, kde jsem jim oznámil, že se svezu jen na severní cíp jezera a tam se odpojím a budu pokračovat dál pěšky. Ještě jsme si vyměnili kontakty, že se snad potkáme za pár dní v Lehu, to se ale už nepodařilo. Pořád ještě bylo dost oblačno, ale už tolik nefoukalo a vypadalo to nadějně. Poslední dobrodružství tohoto výletu může začít.

No comments: